Háj Petra Bezruče v Petrohradě

Petrohrad je obec v chmelové Žatecké oblasti. Leží na silnici č. I/6 Praha - Karlovy Vary, 80 km od Prahy a 45 km od Karlových Varů. Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1358, kdy je Petr z Janovic, zvaný Pešek, uváděn s Petrem z Vrtby jako zakladatel a spolumajitel hradu Petršpurku. Hrad, jehož zbytky jsou dosud navštěvované, stál na tzv. Zámeckém vrchu. Po roce 1650 nechal na ruinách hradu hrabě Heřman Černín postavit kruhovou kapli Všech svatých. Kaple je dosud symbolem Petrohradu a je viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů. Černínové získali panství roku 1621, kdy ho Heřman Černín koupil jako konfiskát zabavený po bitvě na Bílé hoře Jaroslavu Libštejnskému z Kolowrat. Černínové pak vlastnili petrohradské panství až do května roku 1945.

V údolí pod Zámeckým vrchem (dnes zvaným vrch Všech svatých) zahájili Libštejnští roku 1559 stavbu zámku. Zámek byl budován v renesančním stylu. Za Černínů postupně rozšířen a kolem zámku vytvořen koncem 18. století anglický park. Autorem parkové úpravy byl Rudolf Födisch. Park zasahuje až k úpatí vrchu Všech svatých (460 m n. m.). Na vrchu se zachoval původní lesní porost složený především z lip, borovic, habrů, javorů babyk, buků a dubů. Mezi stromy vystupují na povrch obří žulové balvany a skály. Černínové se rozhodli chránit tuto část lesa, a tím byl položen základ ke vzniku pozdější státní přírodní rezervace. V roce 1812 nechal hrabě Jan Rudolf Černín vybudovat na vrchu Všech svatých systém parkových cest.

Když byl majetek Černínům po druhé světové válce zabaven, převzal ochranu zmíněného lesního porostu v žulových skalách Československý stát a zřídil zde státní přírodní rezervaci.

Prvním kronikářem obce Petrohrad po druhé světové válce byl Ing. Jaroslav Härtel, který v padesátých letech minulého století přišel s návrhem pojmenovat petrohradskou státní přírodní rezervaci „Háj Petra Bezruče“. Ing. Härtel byl básníkovým obdivovatelem. V roce 1955 požádaly Místní národní výbor v Petrohradě a Osvětová beseda Petrohrad básníka Petra Bezruče o souhlas. Dne 29. října 1955 napsal Petr Bezruč vlastní rukou petrohradským následující dopis:

Milí,

Mám na Polské – tedy na Slezské Ostravě – uhelný důl, v Olomúci železárny, v Krnově snad slezský pluk, teraz budu mět i háj v Petrohradě – kde to je vím jako bývalý pošťák dobře; možná, že tam budou i půvabné srnky, na něž se už nepůjdu podívat, můj den se zkrátil a já mravem všech přežilých staříků se už držím prahu. „Jdi kupředu, pokud můžeš; když už nemůžeš, posaď se do příkopu a hleď bez závisti na ty, kteří jdou kolem tebe vpřed; ani oni daleko nedojdou“ řekl Turgeněv.

Jak vidím, došla moje pochybná sláva do západních Čech. Já se držím slov Vergiliových: „Snad byl jsem básníkem, když jménem tím mě všichni zvou, však já jim nevěřím“. A řekl Otakar Březina: „Stáří je bezútěšné, je třeba staříky vyznamenávat“.

Snad jste měli na paměti jeho slova, když jste mě vyznamenali! Děkuji vám srdečně za čest prokázanou a všechny vás srdečně pozdravuji.

Státní přírodní rezervace „Háj Petra Bezruče“ byla oficiálně vyhlášena v den básníkových devadesátých narozenin dne 15. září 1957. V zámeckém parku v těsné blízkosti hranic rezervace se sešlo několik desítek občanů a hostů. Na improvizované tribuně (korba nákladního auta) vystoupilo několik řečníků, recitovaly se Bezručovy básně a proběhl krátký kulturní program.

Druhý dopis od Petra Bezruče (jeden z posledních v básníkově životě) přišel do Petrohradu v lednu 1958. Byl psán jeho tajemnicí Zdenkou Kadlecovou a Petr Bezruč ho jen tužkou podepsal. Stalo se tak před jeho hospitalizací v olomoucké nemocnici.

Text dopisu:

Vážení přátelé, v srpnu minulého roku poslali jste Petru Bezručovi milý dárek a potěšili jste jej zprávou o krásné slavnosti. Rušné dny září zabránily staříčkovi odpověděti vám. Když září přešlo, byl zase příliš unaven a jeho otřesené zdraví povolilo prvnímu náporu nemoci. Nemohl vám proto napsat těch pár řádek, které si přál poslat – a až dnes touto cestou – děkuje vám za všechny pozornosti, kterými jste tichého staříčka zahrnuli. A stejné pozdravení patří i tvůrci stužkonosky – p. ing. F Velichovi! Plno zdaru a úspěchů vám z Kostelce přejeme.

Petr Bezruč

Zdenka Kadlecová
Kostelec na Hané, 14. 1. 1958

Bohužel, dopisy se nedochovaly (nebo skončily v nějaké soukromé sbírce). Obec Petrohrad měla díky Ing. Jaroslavu Härtelovi i své „vesnické muzeum“, kde byly soustředěny památky obce. V roce 1965 ing. Härtel zemřel, muzeum bylo zrušeno a veškeré jím ochraňované sbírky (lépe řečeno to co z nich zbylo) byly až po nějakém čase stěhovány do budovy MNV a přitom část rozkradena a část zničena. Když jsem v roce 1972 převzal funkci kronikáře, musel jsem, v pravém slova smyslu, přehrabovat a třídit předměty, dokumenty, obrazy a další věci naházené na hromadě v malé místnosti. V této hromadě jsem našel i fotokopie části Bezručova dopisu z roku 1955 a přepis obou dopisů, ze kterého jsem čerpal i v této stati.

To je stručná historie toho, jak se jméno Petra Bezruče dostalo do názvu přírodní památky ležící ve chmelařské oblasti západních Čech.

Jako doplněk ještě pár slov o památném dubu v „Háji Petra Bezruče“. Citace je z příručky „Významné stromy severočeského kraje“ vydané roku 1987: „Nejčastěji bývají dnešní památné duby zbytkem původního porostu, a tedy dokladem, jaké stromy dřív v krajině rostly. Takovým stromem je dub v Petrohradě u silničky na Stebno. Je to nejmohutnější z dubů, které patří k rezervaci Háj Petra Bezruče. Jeho kmen měří v obvodu 850 cm. Koruna není příliš rozložitá. Ale to si uvědomujeme spíše z dálky, z blízka vnímá člověk hmotnost silného kmenu, rozpraskanou borku, pevné spodní větve a snad ještě náběhy kořenů, které jsou u kmene uhlazené, protože právě u nich se dobře odpočívá…“ V jiné části této publikace je uváděno: „ Vzhůru ke kapli a zříceninám vede cesta lesem. A ne obyčejným lesem. Ze země trčí velké balvany žuly ohlazené deštěm. Mezi nimi – a někdy přímo na nich – rostou babyky, habry s pokřiveným kmenem, staré lípy a duby. Hmota kmenů bojuje s kameny o prostor. Tu strom svými kořeny kámen objímá, jinde ho jakoby překračoval, a tam se zase vzpírá o kámen tak, že se dřevo rozrostlo po kameni jako lví tlapy. Lípy jsou nejzajímavější. Tvoří vlastně základ lesa, rostou tu jako původní porost….“


zpět na obsah (vydání 04.2010)