Motto:

Nedávej si moje verše / před spaním pod hlavu / Raději kousek níž / Možná že v tichém souzvuku / srdce bít uslyšíš

(Bohumil Pavlok, úryvek z básně Na okraj diáře)

BÁSNÍK BOHUMIL PAVLOK
očima Boženy Klímové

Kdysi mi napsal na závěr osobního listu profesor Pavlok přací větu:
…a přijeďte si pro rozkvetlou větévku z naší jabloně. Nedorazila jsem. Ani to jaro, ani další. Neboť život je vždy o čemsi jiném, než o plnění přání našich a cizích… Když jsem konečně přijela do Řepišť v doprovodu manžela Jiřího a vydavatele Dušana Žárského, byl téměř podzim úplně jiného roku a poeta už odpočíval po těžké nemoci na hřbitůvku vedle kostela, na který je vidět z jeho domu a milované zahrady. Na tomto popisném čísle, pro člověka posledním, bydlí též navždy i jeho předkové….

Můj život se uzavírá
a ty to víš můj Pane
Už dávno jsi to věděl už tehdy
když jsi z kříže pohleděl na mne
a já jsem nepochopil
jen srdce pochopilo
(z básně Setník pod křížem, sbírka Hvězda v zenitu)

Na sklonku životní pouti mu choroba vzala energii i k tvorbě. Jako tečku za poezií lze snad určit Píseň o zvonu, vydáno v podobě novoročenky 2000 v roce 1999. Jde o variaci na text Friedricha Schillera.

Nejdříve, přátelé,
Ve jménu Boha,
Otce i Syna a Svatého Ducha,
je třeba modlit se,
ne slova povrchní a strohá.
Vroucnost a pokora
ať tryská z vašich slov.
(úvod z básně Píseň o zvonu)

Dům vítá příchozí žlutavým nádechem stěn a je posazen na mírném návrší, jako by okolojdoucím srdečně kynul. Vedle sloupku u vstupní brány tabulka s číslem 235.

Bohu se zachtělo Poslal proto
"věčnou" pozvánku na ulici Úvozovou 235…
Bílý holub vhazoval lístek do schránky
Jak se snažil dostát úkolu -
k brance do zahrady slétlo nevinné pírko
Ačkoliv vážilo sotva polovinu člověčího
povzdechu
zvonečkově cinklo o zmrzlou zem…
(ukázka z básně Nebeské verše od Boženy Klímové)

Paní Blaženka Pavloková (povoláním kdysi učitelka) se nám usmívala v ústrety ve vchodových dveřích. Pokoje na nás dýchly krásně zabydleným lidstvím a ze stěn pokukovaly krajiny mnohých obrazů. Některé z nich pocházejí od Jaroslava Olšáka, příznivce Pavlokových veršů.
Pracovna pana profesora Pavloka už doznala od jeho odchodu na věčnost (16. 1. 2002) drobných změn, i tak však je jeho pracovní stůl stále pod oknem pokoje, z kterého autor meditativních, filozofických, smutných i veselých, ba i satirických básní dohlédl na vzrostlý ořech, pod nímž se usadila malá chatka, včelí dům.

Básníkova dcera při řeči prohodí: teď máme s včelami starosti, nestačili jsme se od taťky všemu naučit, jak je zakrmovat a zazimovat. A to letošní dlouhé a horké léto jim posunulo aktivitu. Potom vzala do ruky jednu z fotografií z pohřbu svého otce. Byl na ní zády k fotografovi člověk v bundě, s bílými vlasy, stál vedle rakve. Opravdu s podivem je, že nikdo z těch, co seděli v kostelních lavicích, či stáli po bocích, se na tu osobu nedíval… A ještě podivnější je, že žádný z dotázaných prý muže v bundě (tutéž vlastnil Bohumil Pavlok a pocházela z ciziny!) nemohl označit jménem. Ing. Jana Sojková (Pavloková) prohodila: Taťka se přišel podívat na vlastní pohřeb. Paní Blaženka P. si však onu verzi nechtěla (nebo se ji bála) připustit.

Bosýma nohama
po řežavém uhlí
chodívá Pravda.
Nemoudrá dívenka,
s Bohem vždy sama,
Johanka z Arcu.
( ze sbírky Křížová cesta, z básně Kristus odsouzen na smrt)

Stůl v obývacím pokoji, kde dostatek světla zajišťovala rohová okna, se náhle zaplnil dobrotami, při usrkávání kávy jsme debatovali o všem. Hlavně však o tom, který tu nebyl už fyzicky přítomen, avšak jeho energie proudila z každého hřbetu početných knih z mnoha knihoven, které pravidelně brával do dlaní. I z kouzelně starobylého křesla, trůnilo si a hovělo pod úžasně zachycenou lesní strání olejomalby. Některé kusy zmiňovaných tiskovin byly lahůdkami nejen literárními, ale i vazbou, grafikou, písmem.

Pátrám v paměti, kdy jsem se setkala s básníkem poprvé. Jakási fotografie svědčí o tom, že to bylo v Chlebovicích po roce 1980 při jisté sešlosti, jedním z pořadatelů tzv. Letních slavností bylo Kulturní sdružení Bezručův kraj Chlebovice (současný název spolku). Bůhvíproč si to nepamatuji. Ačkoliv tam jsem poznala i Frana Směju, pana Slavického, Jaroslava Olšáka a jiné, tehdy oficiálním režimem nepřijatelné(!!!) osobnosti. Možná to je tím, že profesor Pavlok byl zabalen do takové skromnosti, že zanechával v lidech po setkání s ním jakousi pavučinkovou stopu, nevyslovenou báseň, k níž je potřeba hledat cestičku.

Zato poslední osobní setkání (nikoliv písemné, či telefonické) mám vryto do paměti. Bylo to před členskou schůzi ostravské pobočky Obce spisovatelů, v době, kdy básníkovi v nakladatelství Tilia Šenov (1999) vyšla sbírka Na dosah.
Autor mi na mou žádost donesl několik kusů, abych je mohla šířit mezi známé. Činila jsem tak s potěšením a jistou hrdostí, jako bych moudré verše stvořila tak trochu sama…

OSUDOVÝ SEN

Jsem blanokřídlý hmyz
letím a letím jedno kam
bránit se nemám čím
Kusadla žihadla
všechno v háji
už jenom pochybné
lilie rozkvétají

Moje feromony jsou
pravda a věčnost
Cnost

Chytají mě na lep lásky
A můj osud
probodená hruď
je přišpendlena na sametu
Buď jak buď

( z básnické sbírky Na dosah, odd. II. - Nezodpovězené sny)

Bohumil Pavlok při řeči prohodil: na schůzi nezůstanu, já už nic nepotřebuji vědět. A odmlčel se. Ještě jsem netušila, že zákeřná choroba mu bere sílu, energii.

Vyzvídám, jak se jmenovala paní Pavloková za svobodna, dovídám se, že vnučky jsou dvě a nikoliv jedna, jak jsem se domnívala. Adélka a Martina. Dcera Jana, zeť Radek. Zapomenu položit otázečku, kde původně stával statek rodiny Pavloků (otec básníka byl dokonce říšským poslancem ve Vídni za Slezsko, po jistou dobu též starostou obce).

Hezky dlouho
po staletí
za praskotu biče
a nenávistného skřípotu kol
vyjížděli z rozviklaných vrat selství
k Pisárkám a Pastevníku
na Hůru i na Oblesky
podle pochybných dohod
podepsaných karabáčem
a třemi křížky
vyjížděli s beraní tvrdohlavostí
obracet půdu kořínky vzhůru
jako by si pán ze Skrbna přál
aby se živila vzduchem
a slunečním polaskáním
jako oni
(první sloka básně Předkové)

Dcera nese jméno po matce básníka. Proč asi, pochopí ten, kdo se začte do těchto veršů:

Budu-li někdy plakat
pro tebe jedině
ty dobo dětských snů
v blízkosti matčině
(sbírka Hvězda v zenitu, báseň Adventní, první sloka)

nebo kdo objevil úžasný závěr zmíněné básně:

A vím že budu trpět
až do hrobu až do hrobu
hledaje v tváři dítěte
matčinu podobu

A jistě bude čtenář souhlasit, že autor svou matku, hluboce zbožnou ženu, velmi obdivoval. Jeho otec zemřel, když malému Bohumilovi bylo pouhých 6 let.

A potom náhle do třeštění duchů
váhavým krokem vešel Hamlet
trubadúr básníka v šatně herce
a jeho neslyšitelné pozouny
zvedly vítr v korunách osik
a z jejich rozhoupaných zvonů
visely provazy oběšenců
na něž se zavěšovala hnízda ptáků
A dole pod tím co je neurčeno
ani ne země ani peklo
smrt se objímala s vášní
(úryvek z básně Večer s Hamletem, sbírka Hledání tváře)

Literární pozůstalost po básníkovi, kterého oslovovala jeho žena Mílo, je včetně rozsáhlé korespondence trvale uložena v Památníku národního písemnictví v Praze. Písemnosti obrážejí nesnadnost autorova tvůrčího života, s dopadem na osobní prožitky. Zmíním: druhá světová válka, pak komunismus. Obojí zúžilo prostor nadanému tvůrci a skutečnému křesťanovi sotva k dýchání, (citace):

Přítel Josef Suchý mně do své knížky veršů Žernov na jaře r. 1948 napsal věnování:

( "Bůh nás drtí jako ŽERNOV, ale ne že by nás chtěl rozdrtit." )

Je pravda, že knížka šla do stoupy a její autor na tři léta do kriminálu, ale přece jen to bylo nakonec jinak.

Do Prahy zabloudily i mé dopisy. Psali jsme si o všem možném, o tvorbě, o rodině, o plánech. Je mi ctí, že mé někdy rozverné listy leží po boku písemných poselství osobností, které se dotkly života mnou velmi oblíbeného básníka Připomeňme: Jakub Deml, Jan Zahradníček, Josef Suchý, František Lazecký, Drahomír Šajtar, Augustin Skýpala, Radovan Lukavský, Leopold Vrla, Jan Strakoš, Jaroslav Homolka, Karel Novák, a další a další.
(Poznámka: Není řazeno chronologicky, jak lidé vstupovali do života B. Pavlokovi. Uváděná jména jsou záměrně bez titulů.)

Tu tam bloumám pamětí, pak živě vidím básníka, jak stojí ve dveřích našeho hrabůvského bytu s lahví pravé medoviny v tašce, nebo jak prochází brankou spolu s manželkou Blaženkou, abychom je bábovkou pohostili u stolu obýváčku chaty pod beskydským Ondřejníkem. Básník miluje sladkosti. Jeho žena si postýskne - a vůbec po nich netloustne. Nevím, proč mi teď vytane na mysli, že profesor Pavlok byl kdysi na studiích v Olomouci žákem pozdějšího kardinála Tomáška a že pasivně i aktivně ovládal několik jazyků, včetně latiny.

Kdosi udeřil na tympány
nejhloub - až v propadlišti
Snad osud
Ďábel
Nebo žena

Aťsi
Ta hudba rozehrála
každý nerv
ta hudba vyvřela
jak rozpálený kov
A syčí vře a vystřeluje
nezemská oblaka

A jako ponorná řeka
pod základy domu
i ve spánku tě ruší
otřásá tvým ložem
že nemůžeš spát
a celé tělo bolí

A podzimní proud
kamením prodírá se
tmou nejistot
a hlínou pod kořeny
štěrkovitou strání
až najednou
je tu zázrak
studánka
píseň

(Bohumil Pavlok: Hukvaldská preludia, věnováno Leoši Janáčkovi, báseň druhá)

Básnické sbírky autora, z nichž od padesátých let minulého století do roku 1990 vyšly všechny pouze jako samizdaty a bibliofilie, až po zmíněném roce tzv. oficiálně…, předkládají očím pozorného zájemce stav jeho mysli a duše. Dr. Šajtar proto právem hovoří u Pavloka ne o stavbě verše, ale o architektuře básní.

Ale když plátno prorazí
zevnitř osvíceným štítem domu
víš nepochybně
jak se mu chce slunce
(výňatek z básně Malířská)

Výběr uváděných básní je ryze osobní. Jde o verše, které jsou mi blízké, které mají stejnou vlnovou délku podvědomých představ, přání, radostí i tesknot. A naplňují snad výrok autora z osobního dopisu pro mne:

V prázdninovém čísle se sešly naše verše na jedné stránce, a tehdy jsem si také říkal, že se to nějak drží za ruku.
(z dopisu datovaného 14. 7. 90)

Představuji si, jak by básníkovi škubalo v koutku úst, kdybych mu prozradila, že v den odjezdu do Řepišť jsem spálila kastrůlek na uhel, rozpouštělo se v něm na sporáku sádlo pod cibulku, zatímco já si povídala v pokojíčku s cizokrajnou bylinou, právě darovanou mým synem. Předsíní se valil dým a saze změnily panelovou kuchyň v tzv. černou. Nic by si nezadala s kuchyní středověkou… Určitě by poeta neřekl: Potěšilo se srdce moje, jako to napsal do památníčku po křtu mé básnické sbírky Rozhovor s Bohem, jejímž byl kmotrem.

Básník, jenž vypadal jako asketa, budící u oslovujících ho respekt i výškou postavy, vždy při úsměvu uvolnil tvář. Ráda připomenu, jak mi jednou v Praze ujel vlak nejen díky spisovateli (a vydavateli) Vladimíru Sainerovi, který nejdříve při řeči zapomněl na čas (stejně tak já…) a potom s mou taškou, přehozenou přes rameno, v metru vystoupil v úplně jiné stanici a já - se zoufalým výrazem - jela dál… Pak dopravena autobusem pouze do Brna a opřena o francouzské hole, jsem při zpytování svědomí čekala do noci, až mne vzal výletní autobus, abych dorazila domů, do Ostravy, nad ránem příštího dne. Profesor Pavlok se mé zkazce smál a s jiskřením v oku i jistým zadostiučiněním prohodil: Dobře Vám tak, se mnou jste jet vlakem nechtěla!!! A mínil tím, že by mi přece pomohl nastoupit a vysednout, pojedu-li z valné spisovatelské hromady v hodinu jako on. A z nádraží Ostrava-střed by mne spolu se zetěm svezl autem až před dům na sídliště!!! Pozdě bycha honit.

HŘEBÍK DO RAKVE

Limuhob Kolvap
- a nečtěte to pozpátku! -
básník a škrabálek
poskládá do řádků
lidové písničky,
když už jim na špalku
usekal hlavičky.
A co je vrchol morální bídy:
mrtvoly křísí -
Demla a jeho Židy!
(z knihy satigramů Bijte zabijte…)

Citace z osobního dopisu B.P.:

A nepomůže naříkat na promarněná léta. Vlastně by to nebyla ani pravda. Někdy je třeba báseň, někdy čin rukou, někdy pohlazení. Všechno podle nějakého řádu, který je většinou za naším vědomím. Také tomu říkají "osud".

Loučíme se, odnášíme zapůjčené fotografie, mnoho přívětivých vět, pocit krásně prožitého pozdního odpoledne a mohu-li to tak nazvat, s ovocnými i zeleninovými dárky ve velké tašce. Paní Pavloková říká: zítra mu půjdu povědět, že jste přece přijela. A zadíváme se z pod košatého ořechu směrem k zahradě věčného ticha. Ona dodá - povodil by Vás tu všude a pokyne rukou do prostorné oblasti zeleně. Zabude mi hluboce líto, že už básníkovi nestisknu ruku a nepochválím po jeho boku byliny, rostliny, stromy, keře, dům a tu chvíli, která se nikdy, nikdy nekonala…

Anebo přece?

(úryvek z dopisu slovenského jazykovědce Antona Habovštiaka Boženě Klímové)

Božena Klímová,
Ostrava, srpen až listopad 2003

Tuto vzpomínku jsem ráda sestavila pro Knihovnu Petra Bezruče v Opavě, v jejímž čele je Mgr. Zuzana Bornová. Jí děkuji především za nevšední zájem o významné autory, jejichž literární tvorba je díky neblahým okolnostem mnohdy málo známá u širší veřejnosti, ale také za daný prostor na webovém serveru knihovny.
Za spolupráci při přípravě projektu "Pavlok" děkuji vydavateli Dušanu Žárskému, mému manželovi Jiřímu, a samozřejmě rodině pana Pavloka.

Ti, kdo se chtějí přiblížit autorovu dílu, mohou pro informace na internetu vyťukat adresu nakladatelství Žár Ostrava: http://www.zar.cz.