Prolog

V pubertě jsem zveršovala slova pro svou maminku Anežku, a že jsem se za vřelé city k ní bůhvíproč styděla, ukryla jsem se v Ich-formě rodu mužského.
Jedna z mých sester, Vasilisa překrásná, jak jsme jí říkali, báseň přelétla chrpovým zrakem, potom bojovně pohodila blonďatou hřívou, až se zdálo, že v naší dědině vyšlo druhé slunce. Vystrčila jehlovitou bradu, div mi oko nevypíchla, a z neuvěřitelně našpulených rtů jí ujelo:
– Ty lžeš, tos’ nenapsala ty, to napsal nějaký chlap!
Nebudu zapírat, že mne její výrok děsivě naštval! Zlostí téměř bez sebe, poslala jsem báseň do jakési soutěže. Umístila jsem se a za odměnu přišla mi v balíčku z Prahy s dopisem též kniha, s tak podivným, podivným názvem

– UŽ zase skáču přes kaluže –

I CAN JUMP PUDDLES…