Otakar Matušek

Člověk s obavou z venkovního světa, ale s odvahou převrátit svou duši naruby v tak obtížné podobě jakým je aforismus. Nevím, kdy už to bylo, ale v telefonu se ozval hlas:

Paní spisovatelko, já jsem Váš čtenář a objednávám si u Vás, co ještě kdy napíšete.

Tato věta mne úsměvně rozveselila (pomyslela jsem si, ten má odvahu, těch hloupůstek, co mne mohou napadnout!!!!). No a tak jsme se seznámili, já a pan Matušek.
Přivedla ho ke mně má pozdní básnická prvotina Diagnóza život, kterou mu darovala malířka Marie Koplová, autorka křehkých kreseb a maleb, co snášejí Nebe na tuto zem….
Potom mi poslal O. Matušek tiskacím písmem úsporně psané aforismy na papírech A 4. Vstoupila jsem do světa člověka, jehož poznamenala psychická labilita, která ho lapila do čtyř stěn bytu.
Aforismy byly svěží, poučné, vtipné, hravé, duchovní, duševní, posilující….

Citace (z dosavadní tvorby)

Velikost je velká nevinnost.
Nevím, vede-li cesta k cíli, ale očekávám setkání.
Nevoláš marně, neboť ses zaslechl.
V řádu, nikoliv v řadě.
Pegasi, ty koni!
Prosím o milost, tu vnitřní.
Za jistých okolností přehlédnout kapku rosy může být zločinem.
Co záleží na vzdálenosti, je-li gravitace dosti silná.

A tak jsem přemluvila svého budoucího vydavatele, pana Dušana Žárského, abychom Otovi Matuškovi způsobili radost. Nechal tedy narychlo vytisknout dva kusy útlé prvotiny s názvem Duše je perla a dali jsme to autorovi k Vánocům 1995.
Jeho manželka, profesorka češtiny Milena M. na Církevním gymnáziu v Ostravě-Zábřehu, (kde tehdy spolu s Matuškovým synem studoval i můj syn Lukáš), se obávala, že přílišná radost může způsobit jejímu manželovi újmu na křehkém duševním zdraví. Naštěstí se tak nestalo.

V následujícím roce, 1997, Matuškovi u pana Žárského vyšla oficiální prvotina, stejnojmenná jako vánoční dáreček, jenže rozšířená na 104 stran, 500 kusů.
Ten, kdo se ke knize dostal, byl více než mile překvapen! "Duše je perla" Otakara Matuška zdobí knihovny mnohých. Zaslouženě.

Věřte, že mně i jiným bylo potěšením psát na tvorbu Matuška recenze. Doufám, že navzdory tomu, že Matušek nečekaně ovdověl, najde podporu v zdánlivé osamocenosti (protože obě děti studují mimo Ostravu) právě v tvorbě, a to mu přeji z celé duše. Už kvůli budoucím čtenářům.

Citace (z nových textů):

Chci napsat autobiografii. Netuším o kom.
Tma nejvíce zabolí před úsvitem.
Bolest: Vertikální vráska na čele Boha.
Údery do klávesnice psacího stroje: Tlučte, a bude vám otevřeno.
Nepřekročíš svůj stín. Dosud to není úředně povoleno.

Představuji si vyšší postavu Oty Matuška (snad zahalenu kouřem, ale on prý kouření nechal…), jak jde se svým pejskem neznámé rasy na procházku cestičkou kolem paneláku, kde na ně oba čeká v nejvyšším patře věžáku morče ve velké dřevěné bedně a vzpomínky na ženu, která - jak on říká - byla jeho múzou, prvním čtenářem i kritikem….

(Dovětek: při návštěvě jsem zjistila, že Otakar Matušek opravdu chodí kolem domu, doprovázen psem Rendíkem, neznámé rasy a ukrutánsky milé povahy, a je zahalen kouřem. Morče už nežije. Je v nebi pro morčata….)

Připravila: Božena Klímová